Test Writer

PRVNÍ

“Letecký den začíná,” zaprskal mikrofon vysílačky. Poručík McCracken by se vsadil, že v hlase slyšel něco jako náznak humoru.
Z okna pětadvacet pater nad poručíkovým deštníkem vylétlo lidské tělo. McCracken přemýšlel, proč padající lidé vždycky tak strašně ječí.
Naštěstí to netrvalo dlouho a ječící hlava se rozprskla o hranu žulového obrubníku.
“Oni to myslí vážně,” zašeptal vrchní seržant Brown a odcvrnkl si z klopy policejní pláštěnky něco lesklého a růžového. Dopad těla zvedl z mokrého chodníku oblak vodní tříště.
“To si piš, fízle,” vysílačka byla stále zapnutá, “od teďka stejná produkce každou půlhodinu,” hlas se odmlčel, “a kdyby vám to připadalo příliš monotónní, můžeme přejít na skupinové lety. Dvojice, trojice, jak libo.” Tentokrát po posledním slovu opravdu následovalo krátké zasmání.
“Co je to sakra za zrůdu?” řekl vrchní seržant Brown. Jeho černý obličej byl spíš šedý a trochu se mu třásly rty. McCracken zvedl vysílačku:
“Doručit peníze bude trvat ještě hodinu, možná dvě. Takže...”
“Takže budou ještě dvě exhibice, možná čtyři,” skočil mu do řeči veselý hlas, “a ať vás ani nenapadne tu mrtvolku uklízet. Tady seshora vypadá moc dobře - dobrý základ dynamického uměleckého projevu na téma ,Policie nespolupracuje`.” Tentokrát v hlase žádný smích nezněl a McCrackena pojal pocit, jako by ho po zátylku pohladil lední medvěd.
“Sakra! Řekl jsem vám, že prachy jsou na cestě; všechno, co chcete, je na cestě. Proč zabíjet další rukojmí?!”
“Proč? Protože jsem to slíbil,” odpověděl hlas, “a... a protože mě to docela baví.” Suché prsknutí v mikrofonu ukončilo hovor.

***

Drama v pětadvacátém podlaží Fordova mrakodrapu trvalo už čtyři hodiny. Schéma standardní: Nezjistitelný počet útočníků drží jako rukojmí skupinu lidí a požaduje výkupné. Těch lidí je jedenasedmdesát (sedmdesát) a těch peněz sto padesát milionů. USD. Hotovost. Vyjednávání selhalo a selhala i elitní jednotka. Těla vojáků v černých kuklách poslali teroristé výtahem - ani jedno nechybělo. To, že obrana zločinců byla stoprocentně účinná, svědčilo o pečlivě připraveném plánu. To, že chvilku potom, co sanitky odvozily vojenské mrtvoly, vylétlo z okna ječící tělo, zase o tom, že jsou odhodláni plán stoprocentně dodržet. Když si McCracken představil, že by ten ječivý křik mohl slyšet ještě sedmdesátkrát, na okamžik ho pojal pocit, jako by na ramenou držel celý svět. Sevřel deštník loktem a na přenosném telefonu vyťukal číslo kanceláře pasadenského starosty.

***

“Ten druhý je dobrovolník a slíbil, že předvede nějaké akrobatické prvky,” zaprskala vysílačka.
McCrackena tentokrát pro změnu nepojal žádný pocit. Tělo se ve vzduchu otáčelo jakoby zpomaleně a letělo stejně rychle jako kapky houstnoucího deště - poručík předsmrtný řev neslyšel. O to hlasitěji ho zasáhl šplouchavý zvuk dopadu.
To se odehrálo o půl hodiny později.
“Ty kurvo,” řekl směrem k vysílačce a v bezmocném vzteku bacil do střechy modrobílého policejního vozu. Vrchní seržant Brown stočil pohled k hluboké proláklině v plechu, ale nějaký perverzní magnet mu ho vrátil zpátky na mrtvolu. Zdálo se, jako by muž (tentokrát tělo nepadlo hlavou na obrubník, tak se dalo poznat, že je to muž), tedy jako by se ten muž ještě hýbal. Před tímto letem jim vysílačka znovu zakázala odnášet těla pryč - prý aby nevnímali čas tak abstraktně. Po jakémkoli pokusu o manipulaci bude následovat akrobatické duo. “Hodíme je trochu bokem, aby se nám nepletli do časomíry,” zažertoval hlas z vysílačky. Brown měl dojem, že slyší, jak v rozpláclém těle skřípou kosti. Na střeva, vyhřezlá z puklého saka, dosedla kovově zelená masařka.
(Kde se tady v tom dešti bere?)
Z vnitřností stoupala pára.
Proláklinu ve střeše vozu už naplnila voda, a policejní doktor v oranžové pláštěnce zavázal poručíku McCrackenovi rozraženou kůži. Krev obvazem rychle prosákla a pravidelně odkapávala na mokrý asfalt.

***